To je dovolená, kdy trnete, že se něco semele, že něco, co už tak stojí za prd, tak se ještě zhorší, že se něco prostě ještě víc podělá, protože k tomu jsou nějaké důvody a předpoklady.
Tak takovou letní dovolenou jsem letos měla. Chtěla jsem jet. Abych vypadla, abych měla změnu, abych přišla na jiný myšlenky, abych se protáhla, abych něco novýho viděla.
Takže jsme jeli, celá rodinka, tak nějak jsme se shodli na místě v Čechách, nikdo neprotestoval. Plán byl jako vždy, nějaké výlety, koupačky, pivečko, zmrzlina. To všechno probíhalo.
Do toho ovšem probíhaly i telefonické hovory s mojí mámou, dlouhé chatování s mojí sestrou. Máma už je delší dobu v nemocnici a pár dní po našem odjezdu mi ségra píše, že jí volala doktorka, že máma spadla z postele a je na vyšetření hlavy v jiné nemocnici.
A už to jelo, máma, která je už tak zmatená, tak se dostala do jiného prostředí, kde to nezná, a ještě ten pád tomu nepřidal. Volala xy denně, protože nějak nevěděla úplně, co se děje. Do toho ségra malovala jak jinak než čerty na zeď.
Když zazvonil telefon, tak jsem nadskočila metr nad zem a někdy jsem se raději dlouho záměrně nedívala na zprávy, v pokusu se od toho všeho odpoutat. Snaha byla. Mísily se ve mně pocity, odjet a řešit, ale co vlastně a jak bych tomu všemu pomohla? A když se týdenní dovolená chýlila ke konci, tak se mi vlastně ulevilo, že budu mít jakoby víc věci pod kontrolou, což je pochopitelně jen iluze.
Takže tak nějak si představuji dovolenou jako na trní. Takových situací je nespočet, kdy je člověk jako na trní. Třeba když čekáte na výsledky vyšetření nebo na výsledky zkoušky nebo na výsledky pracovního pohovoru. Přeji vám, pokud jste z nějakého důvodu, jako na trní, aby všechno dopadlo dobře alespoň pro tentokrát. Protože život si to stejně vybere, až se mu zachce.