Nic se vlastně neděje, jen je lezavo, brzy tma, čas se mění, takže nikomu se nic nechce, všichni jsou jak spící panny, unavení, bez energie, takové období ztracena, mezidobí, divné bezvětří, už nemá cenu doufat, že by se vrátilo babí léto a do Vánoc je ještě daleko.
Co může vlít trochu krev lidem do žil, je třeba vidina Svatomartinské husy nebo Svatomartinského vína. Nic jiného mě teď nenapadá. Zkrátka zaplnit žaludek a doufat, že se to všechno brzy přežene, zatímco budeme trávit.
2. listopadu se také houfně srocujeme na hřbitovech, abychom na hroby nakladli listopadky, vřesy a zapálili svíčky. Když už není čas se dostavit na hroby přes rok, tak na Dušičky se většinou chodí, někdo to spojí i s vánoční výzdobou, takže už jsem letos na hřbitově také zahlédla předčasné Vánoce.
Ale to je samozřejmě v pořádku, netřeba se soudit, jak často navštěvujeme svoje zesnulé.
Důležité, že je máme v srdci a s láskou nebo alespoň se smířením a odpuštěním na ně vzpomínáme nejenom 2. listopadu.
Co mně na tom všem přijde fascinující, jak jsme částmi našich předků, známe své rodiče, při troše štěstí známe svoje prarodiče, ale praprarodiče pravděpodobně už asi ne. Ale jejich geny kolují dál v našich tělech, ať chceme nebo ne a jsem si jistá, že tam máme zapsané i jejich životní zkušenosti, jsme jakousi esencí jejich životů. Skrze naše životy žijí dál a my máme možnost vylepšit to, na čem makali, i to, co se třeba nepovedlo, zažili lásku i bolest, to všechno se uložilo a tepá dál v našich srdcích.
Tak nějak to cítím.