Miluju Marjánky oficiálním názvem Mariánské Lázně.
Pochopitelně to má kořeny v dětství, jezdili jsme sem na jarní prázdniny, když můj táta dostával v práci od ROH poukazy, nevím teď přesně, jak se to jmenovalo, ty poukazy, ale ROH tam hrálo svoji nezaměnitelnou roli. ROH znamenalo organizaci – Revoluční odborové hnutí, (vysvětlivka pro ty později narozené). A já jako dítě jsem měla asociaci nějakého zvířete, co má rohy :).
Pamatuji se, že jsme bydleli v různých hotelech s názvy jako je Esplanade, Savoy, názvy mně zněly cize, exoticky a zdobené římsy a fasády napovídaly, že to nebude jen tak. Že je to vážná situace.
Vzpomínám na typický pach, když se vešlo poprvé do pokoje, jakoby směs z vysávání a čistících prostředků, hned jsme běželi otevřít okna, na těžké sametové závěsy a velká okna, záclony padaly až k zemi. Na hlubokou bílou vanu v koupelně a zlaté kohoutky, malá mýdlíčka zabalená v igelitových pytlíčcích na hromádce ručníků na posteli.
A pak ta převeliká jídelna, pro dítě to bylo něco, jako pro Popelku bál, kde ztratila střevíček.
.
A co mě vždycky také v fascinovalo, byly obří rampouchy, co visely ze střech, ale fakt obří.
A taky hromady sněhu, hned před hotelem jsme mohli nasadit běžky a odklouzat kdovíkam. Pro mě vlastně Marjánky byly synonymem pro hory. My tam jezdili lyžovat. Jaképak lázně. To byl pouhopouhá náhoda, že ze země tryskaly nějaké prameny. Až později mi začalo docházet, že jsou to především lázně.
A pořád mě to tam táhne, prozkoumat, co se změnilo. Zjistila jsem, že nasazovat běžky před hotelem není teď už úplně ten nejlepší nápad.
Taky ty prameny chutnají celkem dobře, a to mi připadaly fakt nechutné, nešlo je ani polknout, bylo mi líto lázeňských hostů, kteří do těch lázní musí a ještě ke všemu musí pít něco tak odporného nebo se v tom třeba koupat. Asi musejí být fakt nemocní, když tohle dobrovolně pijou, táhlo mi tehdy hlavou.
Ale což.
Názvy hotelů se mi už nezdají nikterak zvláštní.
A pak ty konvičky, ze kterých se srkají prameny, ty jsou pořád úžasné a je jich ještě větší výběr, fakt nejde si správně vybrat a rozhodnout, kterou koupit.
To se nezměnilo.
Takže i když čas plyne, jsou věci, které se nemění. Marjánky navždy zůstanou v mém srdci a konvičku na ochutnávání pramenů si pořád zaboha nebudu schopná vybrat!
Je naprosto přirozené, že každý máme takové místo. Chatu, kam jsme jezdívali, jako malí. Tábor, kde jsme za stanem dostali první pusu, nebo třeba městečko nebo vesnici, místo, kterým jsme vždycky projížděli na cestě za prázdninovým dobrodružstvím. Jak je to u vás? Je to třeba i jen místo v parku, kde jste se vždycky schovávali a ostatní vás nemohli najít nebo zákoutí v zahradě a chodíváte se tam podívat, jestli tam ten keř pořád je, že je to tak?
Vsadím se, že ano.